Ve čtvrtek jsem zahájila návrat do sportovní kondice.

     (OT: když si tak zpětně pročítám první větu, ke které se nutím již hodinu a deset minut, nemohu nekonstatovat, že obsahově jde de facto o volovinu. Lze vůbec zahajovat návrat do kondice? Docela by mě zajímalo, co by na tohle slovní spojení prohlásila ex-lektorka scénáristiky:-)

     Zpět k původnímu tématu.

     Přeloženo do reality – pokus o harakiri ve vlastní šťávě.

     Čtyřicet minut absolutní hrůzy a strachu o holý život ve mně podmínilo hloubat nad filosofickou otázkou, PROČ tohle vlastně podstupuji?

     Analýzu je nutné započít zásadním dotazem: Proč vlastně jezdím na koni?

     Ano, koně vlastním, byť jsem ho odkoupila, aby neskončil jakožto labilní a nejezditelné zvíře v buřtech. Ale že bych se já, nejlínější a nejpohodlnější tvor, hnala aktivně do jakékoliv namáhavější formy pohybu?

     Asi fakt ne:-)

     Odpověď ale znám: jezdím, protože jsem soutěživá. A v momentě, kdy nebude v čem a jak a na čem soutěžit, bude můj sportovní duch zpečetěn, neb ztloustnu, začnu kouřit a pohyb omezím na šoupání židle od počítače či opačným směrem.

     (I když ne tak docela, protože ve Svárově mám tenisovou raketu, ve skříni kolečkové brusle, na nichž se marně snažím naučit pohybovat se rychleji než děti ve věku 3-4 roky, ve sklepě kolo a pod postelí hokejku:-)

     Soutěživost je droga, ale slabá. Letos byla na objemové práce (svaly, kondička apod.) ideální zima, protože na základní tvorbu svaloviny stačí pracovat v hlubším sněhu.

     Kolikrát jsem této možnosti využila?

     Dvakrát.

     Není divu, že kůň se při pohledu na sedlo málem skácel zděšením, že sedlo nešlo přes nažrané břicho zapnout, že plánované „jenom obklušeme louku“ se zvrhlo v boj dvou názorů, z nichž měl koňův zhruba čtyř set kilovou převahu.

     Ano, byl hodnej. On byl opravdu hodnej! Pouze jednou se pokusil se mnou zdrhnout domů, a stejněkrát vyhazovat, za doprovodu kvičení a řičení, protože mé modlitby „hlavně ať nesvítí sluníčko a nefouká vítr“ vyslyšeny evidentně nebyly.

     Ale jinak mi připadalo, že někdo koně zezadu píchá do zadku vidlemi. Hrnul se dopředu jako neřízená střela, takže mám ruce o centimetr delší, v oku tiky a vykazuji znaky Parkinsonovy choroby.

     A že 10. dubna v Plzni na Borech začíná sezóna?

     Já klidně pojedu, pokud mi to ovšem někdo zaplatí, protože nechat sebou švihnout v prvním oblouku na levou ruku za dva tisíce korun českých, se mi fakt nechce. Docela vysoká daň, za harakiri, byť mě láká porovnat síly se všemi, co již měsíce pilně trénují:D

      A rozhodně by to byla veselá podívaná, protože k otočení mého koně doleva o 90° je třeba provést obrat o 270° doprava, což je v rozporu s pravidly parkurového skákání:-)

     A to ještě mé drahé temperamentní zvíře netuší, co nás čeká v květnu, protože rytířské disciplíny si já ujít nenechám!

draace

Pud sebezáchovy sílí, ale s rozumem stále nic moc.

Utěšuji se totiž faktem, že nevlastním Zrzka!:D